Moje povodňová cesta domu

Dnes se vám svěřím se svou cestu domů. Z běžných 20 km a cestu dlouhou slabou půlhodinku jsem v době letošních povodní jel více jak 10 hodin a najel jsem přes 200 Km, než se mi podařilo dostat domů.

To že se o víkendu 14–15.9.2024 s největší pravděpodobností na území Severní Moravy rozvodní některé řeky se vědělo téměř týden do předu. I když bych nejraději tento víkend zůstal doma, nešlo to a já musel vyrazit v sobotu ráno 14.9 za Brno. Vyrazil jsem tedy brzo ráno a v průběhu dne už jen sledoval zprávy, které rozhodně nebyly dobré. Každou chvíli se situace zhoršovala a počet míst uzavřených díky rozvodněným řekám se každou chvíli zvětšoval. Už v sobotu tedy bylo jasné, že se domu rozhodně jednoduše nedostanu. A to ještě hladiny řek nedosahovaly předpokládaných modelových výpočtů, kterých se přesně držely. Navíc jsem v průběhu soboty, kdy voda stoupala začal ztrácet spojení s rodinou, protože se se zhoršující situací začaly odpadat dodávky elektrické energie. Žena se ale vydala nad obec, která se ponořila do digitální tmy a chytala několikrát denně signál na kopci, takže se ke mně dostávali alespoň částečně informace, jak to u nás vypadá a jak na tom rodina je.

V neděli ráno jsem se v 8:55 vydal směrem k domu s mezizastávkou u firmy, kde na mě čekalo auto. Plán byl dorazit k autu a vydat se domů, pokud možno objet zavřené obce a dostat se k rodině. Už u první části cesty se ukázalo, že cesta rozhodně nebude jednoduchá. Cesta do Vítkova byla v pořádku až po Odry. Od nich nastaly problémy s tím, že po deštích byly místní cesty zapadány stromy a normální cestou se dojed nedalo. Naráželi jsme tak na uzavřené cesty, které byly ve všech online navigacích průjezdné, ale i na místa bez signálu, kde nebylo možné cestu označit za uzavřenou či naplánovat náhradní trasu. Z dvouhodinové cesty se tak rázem stala tříhodinová.

Jakmile jsem se dostal pro auto, vydal jsem se na druhou a mnohem náročnější cestu domů. Musel jsem projet kolem míst odříznutých povodní, a hlavně dostat se přes rozvodněný tok na druhou stranu za normálních okolností vcelku normální řeky v hlubokých korytech, a to řeky Opavy. Za normálních okolností projíždím z práce přes obce Lichnov a Zátor. Lichnov při povodni v roce 1997 dopadl hodně špatně a o Zátoru jsem slyšel jen špatné zprávy. Rozhodl jsem se, proto tyto vesnice objet. Na Krnov to nemělo smysl, ten byl pod vodou také, a navíc tam bych musel řeku Opavu objet přes Brantice a ty na tom taky nebyly dobře. Rozhodl jsem se, proto vydat přes Milotice nad Opavou, kde jsem předpokládal, že přejedu most a vydám se na obec Širokou Nivu. Když jsem přejel zmiňovaný most, poprvé jsem se na vlastní oči ocitl před řekou, která mě oddělovala od cesty domů.

Chvíli jsem zde postál u hloučku místních i lidí, kteří marně vyhlíželi v dálce jejich domy pod hnědou vodou. Kdybych místo neznal a nevěděl, že v dáli je křižovatka tvaru T, která propojuje dvě vesnice, neuvědomil bych si, že se nedívám na řeku. V pozadí se jen líně koupalo elektrické vedení z nějakého dále povaleného elektrického sloupu. I když jsem se dozvěděl po prohození pár slov s místními, že voda relativně rychle opadá, bylo mi jasné, že tudy se domu v nejbližší době nedostanu. Vydal jsem se tedy do Bruntálu. V Kauflandu nakoupil nějaké zásoby, kdybych musel v autě přespat. Na benzínce jsem natankoval, koupil si bagetu a vydal se dolu z Bruntálu směr nové Heřminovy, kde jsem se chtěl vydat směr Široká Niva. Věděl jsem, že odbočka je dostatečně vysoko nad úrovní hladiny řeky a že odtočit by nemělo dělat problém.

Tak jak jsem si myslel, křižovatka pod vodou skutečně nebyla, ale na ní již byla policejní hlídka, která informovala, že jsou obě cesty uzavřené, a to jak ta do Zátoru, tak také ta na Kunov. Odstavil jsem auto a šel jsem se podívat, kam se voda rozlila a jak to v této časti vypadá. Také jsem potřeboval trochu času, jak si naplánovat, kam se dál vydám.

No nebyl to příjemný pohled. Z míst pod vodou, kde mělo stát vodní dílo, jehož jednou z hlavních úkolu bylo podobnému rozlití zabránit byl všude jen zmar. Po rozhovoru s policejní hlídkou jsem se rozhodl vydat do Široké Nivy přes obec Dětřichovice. Do vesničky je přístup z Bruntálu přes obec Anďělská Hora, která je relativně vysoko a nemá kolem sebe žádný tok, který by mohl dělat problém.

Cesta do Dětřichovic byla, jak jsem popsal bez problémů až na nějakou tu vodu na cestě, ale kousek od spodní značky konce obce směrem na Širokou Nivu na mě čekalo zjištění, že ani touto cesto to nepůjde. Místo, kde normálně byla asfaltová silnice se změnila na koryto potoku a dál to osobním autem prostě nešlo.

Vyjel jsem tedy zpět do Andělské hory a vydal jsem se směr Vrbno pod Pradědem. Chtěl jsem přes obec Karlovice dostat do Široké Nivy z druhé strany. Tam mě zastavila další řeka, kterou jsem tam však nikdy neviděl. Některé auta sice z Karlovic touto dravou řekou dojely, ale když sem se ptal, tak níže byl o hodně silnější proud a vůbec jsem netušil, kam bych se mohl takto v proudu dostat. Představa, že tam auto utopím mi radila, abych se i této cestě vyhnul.

Jako další možnost byla Široké Nivě se úplně vyhnout a vydat se do Vrbna pod Pradědem a z něj na Heřmanovice a poté do Holčovic. Z tam by to pak šlo přes kopec domů. Tato cesta měla ale spousty otazníku a vedla také přes lesní cesty, které mohly vypadat všelijak vzhledem k tomu, že spousta lesních cest byla zapadaná vyvrácenými podmáčenými stromy. Tak daleko jsem se ovšem nedostal. Cesta začala být čím dal obtížnější. Až mě zastavilo auto v protisměru, z něhož mi řidič řekl, že dále je poškozený most a že tudy to tedy rozhodně taky nepůjde.

Začalo se stmívat a já vypotřeboval všechny možné alternativní cesty, jak se dostat domů. Rozhodl jsem se vrátit tedy úplně zpátky do Bruntálu a z něj zpátky do Nových Heřminov. Od té doby, co jsem tam byl, uplynulo už několik hodin a při tom stále klesala voda. Jakmile jsem dorazil do Nových Heřminov zjistil jsem, že policejní hlídka, která hlídala odbočky na Zátor a Kunov je pryč, a tak jsem se vydal směrem na Zátor. Po pár metrech jsem narazil na cestu pod vodou a bylo jisté, že tudy to ještě pořád nepůjde, i když hladina opravdu klesla hodně cesta průjezdná rozhodně není. Vydal jsem se tedy na Kunov, kam jsem dorazil bez problémů. Na cestě to vypadalo jako po válce.

Uprostřed cesty v obce byly poházeny jako hračky dřevěné chatky z areálu přes cestu, kde je vyráběly. Projet se s opatrností kolem nich, ale dalo, a tak jsem pokračoval až na konec vesnice, kde mi postup znemožnily stromy vyvrácené přes cestu. Bylo jasné, že tudy to také nepojede, a tak jsem se vydal zase zpátky na Bruntál. Když jsem projížděl z Kunova přes obec Nové Heřminovy. opět jsem míjel policejní hlídku, která zde chyběla zřejmě jen díky výměně služby.

Přes Bruntál jsem se vydal do Horního Benešova z něj do Lichnova, kterému jsem se úmyslně vyhýbal díky špatné situaci v povodni z roku 1997. Lichnovem jsem však projel bez problému, a dokonce nebyly vidět jakékoliv problémy s povodní. Přes konec jsem se tak dostal do Zátoru a dorazil jsem až k místnímu obchodu, který je nad základní školou.

U obchodu jsem nechal auto a vydal se prozkoumat cestu k nedaleké uzavírce. Zde jsem našel místní hasiče a vyptával jsem se, jak to vypadá jinde a jestli je možnost, jak se dostat dále či jak to vypadá jinde. U zátarasu jsem potkal kromě hasičů i zřejmě manželský pár, který mi po chvíli sdělil, že se jejich maminka dostala do Široké Nivy. Obce, kterou jsem objel snad ze všech možných míst a která mě dělila od domova. Po chvíli jsem zjistil, že tam dojela před několika minutami a že jela cestou přes Karlovice od Vrbna Pod Pradědem.

Řekl jsem si, že když voda opadla na tolik, že to jde projet, vydám se tam také a vydal jsem se ze Zátora na Lichnov, z něj na Horní Benešov a z něj do Bruntálu, Andělské hory a na Vrbno pod Pradědem. Před vjezdem do Karlovic na mě čekala ta samá řeka, kvůli které jsem to před několika hodinami otočil. Byla tma, voda zlověstně hučela, viditelnost byla špatná, ale tentokrát jsem věděl, že je cesta sjízdná až do Široké Nivy. Pomalu jsem tedy vyjel do vodního proudu a opatrně jsem překonával každý metr ve vodě i na cestách pokrytých bahnem, kde již voda opadla.

S opatrností a přes několik zatopených úseků jsem se pomalu blížil k Široké Nivě a poté i nad ní směrem k domovu. Jamile jsem vyjel na kopec nad Širokou a byl jsem si jistý, že už to mám domu jen kousek, napsal jsem na místě, kde jsem měl signál, že jsem skoro doma známým a vydal se vstříc domovu. Do místa bez elektřiny a mobilního signálu, ale s rodinou, která trnula, jestli se k nim dostanu. Cesta běžně trvající 20 minut s délkou 20 km se tak změnila na cca 200 km jízdu hledající příjezdnou cestu. Navíc jsem byl na cestě více jak 10 hodin. Byl jsem už smířen s tím, že noc přečkám v autě na parkovišti, někde na kopci a zkusím to projet další den, nicméně jsem se bezpečně díky náhodě dostal domů ještě v noci.

Značně unaven, ale spokojen jsem téměř hned usnul. Je ale s podivem, že i když si myslím, že okolí znám, vím, kde je jaká řeka a kde je jaký most, myšlenkami, co je pod úrovní a kde je, jak vysoko řeka za normálních okolností prostě člověka v normálním režimu nenapadne. Také to, že například u Karlovic, kde je vlastně jen malá cesta z lesa, se najednou objevil potok s nemalým proudem, přitom je defacto mnohem výše než spodní část vesnice, kde je koryto řeky.