Adrenalinové nakupováni aneb co vše můžete zažít na dubajském zlatém trhu

Pohybovat se po dubajském zlatém trhu není nic jednoduchého, jakmile totiž máte nakoupeno nebo jen čekáte na sraz skupiny je docela složité vyhnout se obchodníkům, kteří na trhu nabízí hodinky či trička. A i když se obchodníci chovají velice slušně, aniž by se Vás dotkli či Vám omezili cestu, začnou Vás po chvíli rozčilovat. Po trhu jsem se pohyboval raději po dvojicích a po chvíli jsme dostali tip, jak se prodejců hodinek rychle zbavit. Tip byl velice jednoduchý, jakmile se totiž prodejce zeptá, zda- li nechceme koupit hodinky, měli jsme se prodejce zeptat, zda má hodinky značky Prim. Hned na začátek však musím napsat, že se tento způsob neosvědčil. Trhovec aniž by tušil o jaké značce hodinek vlastně mluvíme, začal přikyvovat, že i tyhle hodinky má a ať jdeme tedy za ním. Zbavit se prodejce, pak bylo ještě složitější.

Jedinou možnou obranou bylo tedy odejít z trhu úplně a postavit se až za pomyslné brány trhu. Další možností prostě byl neustálý pohyb po trhu a prodejce ignorovat nebo jim slušně naznačit, že o prodej nemáte zájem. Chvíli jsme se s kolegou potulovali jen tak po trhu, až jsme s časovou rezervou došli do míst, kde jsme se měli setkat ze skupinou. Byli jsme tam však brzo a tak jsme se dali do řeči s českým delegátem, který byl na trhu s naší skupinou. Po chvíli si nás ale všiml další prodejce a vydal si to k nám nabízet nám hodinky, trička nebo sluneční brýle. Když nás oslovil, delegát překvapivě souhlasil, že se tedy s ním půjde podívat co nabízí.

Tak jsme se ve skupině asi čtyř lidí, vydali následovat místního prodejce zlatým trhem. Jakmile však prodejce vybočil z hlavní a jediné uličky zlatého trhu, trochu jsem znejistil. Čtvrtý člověk z naší české skupiny se v tu chvíli odpojil, že do bočních uliček s prodejcem prostě nepůjde. Po krátké cestě boční uličkou jsme dorazili k vchodu starého oprýskaného bytového domu. Zde jsem znejistil i já, ale kolega a delegát nebojácně následovali prodejce. Samotnému se mi na trh vrátit nechtělo a přeci jen, když nás bylo více, měli jsme větší šanci. A tak jsem se rozhodl následovat prodejce také do staré nevzhledné budovy.

Po vstupu do budovy před námi bylo schodiště a naproti němu stál výtah, který prodejce přivolal a do kterého jsme všichni nastoupili. Po krátké cestě, dle mého do třetího patra, jsme vystoupili z výtahu a vydali se malou značně vybydlenou uličkou osvětlující jen sem tam blikající zářivkové světla k starším oprýskaným dveří. Dveře neměli žádný nápis, jen velmi zašlou starou dříve bílou barvu a kukátko. Prodejce zazvonil na zvonek vedle dveří a najednou se ozval hlas mluvící zřejmě arabsky. Po pár větách prodejce se ozval zvuk zámku dveří a dveře se otevřely. Podejde nás vybídl abychom šli dovnitř.

Šel jsem jako poslední a jakmile jsem vstoupil do dveří ulevilo se mi. Viděl jsem totiž další známe tváře. Další skupinku našich, kteří se vydali prozkoumávat zlatý trh. Po té co jsem se trochu uklidnil, jsem si začal všímat, kde to vlastně jsme. Byli jsme v malé místnosti ověšené tričkama, kabelkami a dalším zbožím. Místnost byla bez oken, osvětlená pouze zářivkovým světlem. Nad hlavním vchodem byla televize, v níž byl vidět obraz ze čtyř kamer. Uprostřed místnosti byl regál s oblečením a v přední části malý pult s kasou.

Dále bylo možné z místnosti vejít do druhé ještě menší místnosti. V té byly navěšeny všude okolo kabelky. Jakýkoliv volný prostor byl využit na zboží, které zde prodejci v této „prodejně“ nabízeli. Vzhledem k tomu, že jsem se vydal do těchto míst jako pozorovatel a neměl jsem v úmyslu nic kupovat, sledoval jsem dění kolem sebe. Kolega, který šel se mnou se rozhodl koupit brýle. Delegát za kterým jsme šli od začátku, a díky kterému jsme se na místě vlastně ocitli, se po chvíli vytratil.

Díky tomu, že jsme v bytě byli s ostatními ze skupiny a dohromady nás bylo více než prodejců, jsem se nijak nebál. Příjemně mi ale v malých místnostech také nebylo. Když jeden z místních prodejců zjistil, že kolega chce koupit sluneční brýle neváhal a okamžitě odněkud vytáhl igelitový pytel, ze kterého postupně vytahoval jedno pláto brýlí za druhý. Tento jediný moment jsem vyfotil svůj fotoaparát. Nechtěl jsem prodejce nijak provokovat.

Čas plynul a já se jen rozhlížel po místnosti a čekal jsem na dokončení obchodu kolegy. Po chvíli přemlouvání, smlouvání i dohadování si i kolega vybral sluneční brýle. Stačilo jen zaplatit a pádit zpět na místo srazu s ostatními. Prodejci akceptovali pouze hotovost a to v místní měně nebo v amerických dolarech. Za sluneční brýle, které si kolega vybral prodejce nakonec po smlouvání chtěl 30 dolaru. Kolega však měl pouze stodolarovou bankovku. Prodejce vzal bankovku a okamžitě ji choval do pokladny.

Teprve poté začal prodejce vymýšlet, jak vrátí kolegovy za jeho nákup zpět. Prodejce vzápětí přišel s tvrzením, že z tak velké bankovky nemá nazpět. Kolega se tak na chvíli ocitl bez své bankovky i bez svého zboží. Nabídku, že místní obchodník peníze vrátí v místní měně odmítl zase kupující. Vypadalo to, že nakonec odejdeme bez zboží peníze, však měl prodejce již v kase. Nakonec se našel jiný člen naší skupiny, který zapůjčil kolegovy třicet dolarů a prodejce stodolarovou bankovku vrátil.

Obchod byl tedy u konce a při pohled na hodinky jsme museli zrychlit, abychom stihli sraz z ostatními v naší skupině uprostřed zlatého trhu. Opustili jsme tedy byt a velice rychle jsme se vydali po schodišti ven z budovy. Teprve jak jsme scházeli patra uvědomil jsem si, že ve skutečnosti jsme byli v pátém a nikoliv třetím patře. Po chvíli jsme byli s ostatními na místě srazu a vydali jsme se k autobusu. Byl to velmi adrenalinový nákup na který jen tak nezapomenu a nebýt toho, že jsme se za prodejcem vydali ve skupině, bych asi nikdy takovouhle zkušenost nezažil.

Mohlo by Vás zajímat

Dubai – Deira trh z kořením a zlatý trh

Dubaj nejvyšší budova světa Burj Khalifa

Spojené arabské emiráty výlet do města Al Ain