Víkend ve znamení dnu otevřených dveří povodí odry

Jak jsem psal minulý patek, proběhl v sobotu den otevřených dveří na vodních dílech patřící pod povodí Odry. Přináším Vám pár postřehů ze dvou přehrad, na které jsem se vydal a to ze Slezské Harty a přehrady Kružberk.

Vzhledem k tomu, že na přehradě Slezská Harta jsem již byl, tak jsem se jako první vydal na přehradu Kružberk. Betonová přehrada stará téměř 55 let určena pro zachycení a následnou úpravu pitné vody, působí na první pohled poněkud skromně srovnáme-li jí s nedalekou Slezskou Hartou.

Cestou k hrázi jsem nastavil špatně navigaci a místo na hráz, nás TomTom navedl na obec Kružberk. Zjistil jsem to, až když jsme dojeli do obce, ve které jsme být neměli. Po chvíli jsem navigaci již nastavil správně, takže jsme si hned ze startu, zajeli o pár kilometrů navíc. Již po příjezdu bylo vidě,t že na hrázi bude asi už dost lidí, jelikož se auta lemovala podél cesty v docela hojném počtu. Naše geovozidlo jsme tedy zanechali u cesty nad hrázi jako většina návštěvníků a vydali jsme se pěšky směrem k hrázi. Hned po pár metrech byly vidět naváděcí šipky, které nám jasně ukazovaly, kde bude začátek prohlídky. Po chvíli jsme dorazili k brance, kde se nashromáždili ostatní zvědavci. Po chvíli čekání dorazil „průvodce hrázný “ který nás uvítal, řekl že ještě chvíli počkáme na pár dalších a poté vyrazíme na prohlídku.

Zanedlouho nás již bylo dost, takže průvodce otevřel branku a vpustil nás bránou do míst, kde je za normálních okolností vstup zakázán. Dorazili jsme před hráz, kde nám řekl pár slov o hrázi a její historii a vydali jsme se do štol v hrázi. Hráz je docela malá, takže pár maličkostí, pár zajímavostí a za chvíli jsme byli na druhé straně hráze. Zde se původce rozloučil a předal nás druhému zaměstnanci, který nám pověděl něco o chovu ryb. Který je pro hráz důležitý, hlavně kvůli udržení kvality pitné vody. To už jsme byli na konci prohlídky ještě jsme měli možnost si koupit rybu z chovu a cestou necestou se dostat zpět na hráz. Prohlídka byla příjemná, i když krátká. Díky příjemné organizaci i ochotě zaměstnanců povodí Odry byla návštěva Kružberku opravdu zajímavá.

Po příjemné, ale relativně krátké prohlídce jsme měli ještě čas. Tak jsme se vydali i na Slezskou Hartu. Přehrady jsou na stejné řece a nejsou od sebe daleko, takže přejezd nebyl problém. Díky zkušenostem z předchozího nastavování jsem tentokrát navigaci nastavil hned na poprvé a vyrazili jsme na druhé vodní dílo.

Na Hartu jsme dojeli okolo oběda, takže na hrázi již bylo opravdu rušno. I návštěvníci, kteří si hned nepřivstali se již dostavili, takže i takové zaparkování byl docela oříšek. Rozmlsán z organizace na Kružberku jsem, ale byl na Hartě poněkud zklamán. Jelikož jsem na Hartě již byl a znal jsem cestu z minulé návštěvy, vydal jsem se na zamýšlené první místo prohlídky a to na betonovou věž trčící se z hlubin přehrady, která slouží jako regulace a výběr vody pro vodní elektrárnu.

Cestou jsem však nenašel ani jedinou šipku a tak jsem byl trochu nervózní, zda li jdeme správně. Lidé se hrnuly do obou směru a vše vypadalo trochu neorganizovaně. Což ve mně vzbuzovalo obavy, jestli vůbec jdeme správně. No později jsem zjistil, že to vlastně bylo úplně jedno. Žadný okruh tady totiž organizovaný nebyl. Návštěvníci mohli chodit ledabyle, jak se jim zlíbilo a podívat se tedy jen na místa, která je zajímaly. Což mi přišlo trochu škoda. Když jsem zde byl v roce 2007, tak vše mělo podobný průběh jako na sousedním Kružberku. A tak se člověk dozvěděl mnoho zajímavostí, které se vztahovaly na hráz. Teď se sice návštěvnící mohli podívat kam chtěli, ovšem takřka bez výkladu. Všude byla jen jedna a tatáž cedule, což mi přišlo opravdu škoda.

U betonové věže se letos mohlo i na horní ochoz, ze kterého byl krásný výhled na veškeré dění. Poté jsme se vydali do elektrárny, takže z hráze po táhlých betonových schodech dolů. V elektrárně jsem však nepotkal nikoho, kdo by měl zájem cokoliv návštěvníkům říct. Takže jsme se podívaly na turbínu a další trubky vedoucí vodu a šli se podívat na štolu.

Štola pod hrází byla po pár metrech ukončena páskou a dál se nesmělo, takže pokud už si dal člověk tu práci a sešel dolů do vchodu štoly, který je hned vedle elektrárny, moc daleko se nedostal . A čekala ho tedy cesta po betonových schodech zpět na přehradu. Mi jsme ale pro ukončení výletu zvolili asfaltovou silnici, která vede od elektrárny a končí nahoře u parkoviště. Cesta je sice delší, ovšem vyhnete se vysokému převýšení i nepříjemným betonovým schodům a místo toho se projdete po příjemně mírně stoupající asfaltové cestě.

Celkově jsem byl z Harty docela zklamán. Dozvěděl jsem se sice že je štola ukončena, jelikož se na ní provádí oprava, proto nebylo možné projít vnitřkem hráze až k parkovišti. To ovšem nebylo jediné, co mě na prohlídce Harty nesedělo. Přišlo mi, že se zde pracovnící ani moc nesnažili o nějakou organizaci, jako tomu bylo v minulosti. Nebo jak tomu například bylo na Kružberku. I přes to jsem moc rád, že Povodí Odry bylo ochotno otevřít brány těchto zajímavých staveb pro návštěvníky. A že jsem se mohl s fotoaparátem podívat do míst, kam bych se za normálních okolností asi nikdy nedostal.