Jak jsem poprvé sám dobrovolně vyskočil z letadla

Miluji výšky, pokud mám možnost někam vylézt, obvykle neváhám a na zajímavá místa se vydám. Třeba tak jako" na lešení nad kostelem v obci Krasov":/Blog/vyhled-na-krasov-z-leseni-nad-kostelem. Do vzduchu jsem se však ve skutečnosti dostal jen párkrát. Pokud nepočítám vyhlídkový let nad Krnovem, kterých jsem již zažil několik, pak jsem se dostal do vzduchu pomocí ruské helikoptéry MI8. Ze které jsem na Slovensku skákal tandemový seskok. Do vzduchu jsem se také dostal pomocí Horkovzdušného balónu. Let v koši nad Ostravou jsem dostal jako dárek o mé ženy.

Všechny tyto věci však mají jedno společné, a to že jsem vždy byl v roli diváka. V roce 2009 jsem však absolvoval základní parašutistický výcvik a na jehož konci jsem nastoupil do letadla se zapůjčeným padákem na zádech a vydal se do nového dobrodružství. Bohužel oproti tandemovému seskoku z tohoto letu nemám jediné video pouze fotografie.

Vyfasoval jsem přilbu, ve které byla vysílačka, abych mohl dostávat rady ze země. Navlékl jsem si padák a dostal jsem posledních par rad a informací, jak bude seskok probíhat.

Panuje téměř bezvětří a tak se vydáváme na seskok. Pro seskok nezkušených parašutistů je vždy důležitá síla větru. Kdyby foukal, mohl by totiž nepříjemně zkomplikovat bezpečné přistání.

Start letadla a jde se na věc. Letadlo nejprve nabere výšku a shodí kontrolní fáborek. Podle místa dopadu popřípadě pilot ještě upraví místo seskoku, tak aby bylo přistání co nejvíce bezpečné. Ta chvíle kdy sedíte v letadle u otevřených dveří a sledujete jak stoupáte výš a výš, se nedá přiliž popsat. Prostoupí Vás adrenalin i obavy. Přece jen jste více jak kilometr nad zemí a pod Vámi není nic než vzduch.

Pamatuji si, že jsem se podíval na svého instruktora a zeptal jsem se ho, jestli se stalo, že by to už někdo neskočil. Instruktor se jen pousmál a řekl: „No už jsme se s jedním na zem vracely. To se, ale tobě nestane.“ Náhle se ozval pilot, že jsme v místě seskoku. Tak jak jsem se to několikrát učil, jsem si stoupl na stoupačku sklonil hlavu a vyskočil do prázdna.

Jen pár vteřin trvalo, než se padák naplnil vzduchem a já jej kontroloval, zda nejsou šňůry zamotané do sebe. Na tuto situaci jsem byl připraven, protože když se otevírá padák pomocí tažného lana, které se používá při výcviku, šňůry padáku se mohou zamotat. Pokud se to stane je nutné je rozmotat dříve než se odbrzdí padák. Odbrzdění padáku ze zamotanými šňůrami by vedlo k problémům a znemožnění ovládaní padáku. Rozmotal jsem tedy šňůry a padák odbrzdil. Ve vysílačce se ozvalo jestli slyším, abych zakopal nohama, aby měla kontrola ze země informaci, zda se slyšíme. Zakopal jsem tedy nohama a užíval jsem si ten výhled. Klid, ticho i úžas. To všechno sem cítil tak vysoko nad zemí.

Následovalo vždy pár rad ze země, abych zabočil doleva či doprava a pak zase klid. Chvíli před přistáním jsem přeci jen znejistil, a když jsem viděl blížící se zem i rychlost, kterou jsem se přibližoval, tak jsem strnul. Marně na mě řvala pomoc ze země, abych začal brzdit. Během chvíle jsem sebou bez brždění a ztuhlý, práskl do pole s řepkou. Vzdáleného jen pár metrů od přistávací zóny. Po přistání nebo chcete-li pádu jsem se rychle vzpomněl, že musím dát signál, že jsem v pořádku. Kdybych to totiž neudělal během chvíle by mi volali sanitku. Vyskočil jsem tedy a zamával, že jsem v pořádku.

S padákem v ruce jsem se poté vydal do míst, odkud jsem startoval. Do vysílačky jsem slyšel, jak se pomoc vzteká, že jsem nereagoval na povely k brždění a že jsem sebou vůbec nemusel třísknout do řepky. Bylo mi to ale jedno. Ten zvláštní pocit ze mě vyprchával ještě chvíli. Překonal jsem strach a vyskočil z plně funkčního letadla ve výšce mezi 1000 a 1200 metry nad zemí. Došel jsem na místo, kde jsem poděkoval instruktorům a objal svou rodinu. Tento zážitek se mi vryl hluboko do paměti a i když jsem přistání úplně nezvládl a trochu jsem si pochroumal kotník, musím napsat, že to vše stálo za to.